27. září 2006
Venuše - OSTATNÍ ČLÁNKY A SPISY planeta Venuše..z pohledu dávných civilizací..až po současnost..
Dávná Minulost:
Venuše se na obloze jeví jako zářivý jasný objekt (magnitudo 4,4) a různé národy jí proto připisovaly zvláštní roli.
Pravděpodobně nejstarší zmínky nalezneme v Mezopotámské mytologii, kde Venuše byla bohyní Ištar. Ištar jako jitřenka byl mužem, jako večernice se stala ženou. Zřejmě odsud se rozšířila interpretace Venuše jako ženy a později i bohyni lásky, krásy, sexu a tak dále. Sem patří řecká Afrodíté (z pěny zrozená) a římská, nám již známější Venuše.
Zcela zvláštní roli ovšem měla Venuše (nazývaná Quetzal coatl-Opeřený had) v oblasti Mexika, přesněji u Aztéckých kmenů. Zde hrál významnou roli kalendářní systém. Jejich rok měl 365 dní, každých 13 let jim tak zbývalo 6 hodin navíc. Po čtyřech třináctiletých cyklech (tedy 52 letech) se nastřádalo 12,5 dnů. Ukončení tohoto cyklu, spolu se třinácti dny mimo čas, bylo vždy považováno za možnost konce světa. S poslední nocí nastaveného času se konaly hojné oběti, spočívající převážně ve vyříznutí srdce všem vězněným a zajatcům. Pokud se po noci objevila Venuše-jitřenka, a svět existoval dál, byla obět přijata a prostý lid měl na dalších 52 let po starostech.
Pozorování Venuše starověkými civilizacemi nám přináší i další poněkud zvláštní záznamy, které už s mytologií nemají tolik společného. Mexické národy předkolumbovské éry tvrdí, že Venuše „kouřila“. Ve Védách je zmínka o hvězdě Venuši vypadající jako oheň s kouřem (Atharvavéd VI, 3, 15). V babylónském Talmudu je záznam o ohni visícím dolů z planety Venuše (Šabbat 156a). Podle Chaldejců má zase Venuše jakési vousy (Jastrow „Religious belief in Babylonia and Assyria“ 1911). A konečně Hebrejci: zářivé světlo Venuše tryská z jednoho konce vesmíru do druhého (Midraš Rabba k Numeri 21, 245a).
To by mohly být doklady o probíhající vulkanické činnosti v měřítku, které pozemské ekvivalenty staví do role bezvýznamných rozmarů počasí. Přírodní události takových rozměrů by na druhou stranu možná pomohly osvětlit stav, ve kterém se Venuše nachází nyní.
Část dávné minulosti (starověku) uzavíráme. Nejzazším poznáním oněch dob je relativně přesné pozorování planet, jejich oběhových cyklů a následné promítnutí do kalendářních systémů (mayský, aztécký…); dále schopnosti předpovídat kdy a kde se Venuše v budoucnu zjeví (klínopisné tabulky z Babylónu 4000 let staré). Poznání na jedné straně je vyváženo náboženským zneužitím poznatků k manipulaci společnosti na straně druhé (ostatně jak je tomu dodnes).
Během následujících staletí až tisíciletí se hroutí jedna vyspělá civilizace za druhou. Křesťanská církev jejich zániku zdařile napomáhá. Během té dlouhé doby přichází vesmír o svou mytologickou auru a pozdější objevy jen připívají k jeho méně fantastickému vidění.
Minulost:
Další pokroky v poznání Venuše jsou možné až s objevem dalekohledu, respektive s jeho zaměřením na oblohu. Galileo Galilei, italský astronom, fyzik a obhájce heliocentrické soustavy, objevil a popsal fáze Venuše v r.1610. Tím vyvrátil možnost Venuše svítící vlastním světlem – planeta musí odrážet sluneční světlo. To byl rozhodující důkaz pro zavržení Ptolemaiovského modelu a zároveň podpora pro Koperníkovu heliocentrickou soustavu ale i kompromisní model Tycha de Brahe.
Dalekohled, byť je významným pomocníkem co se týče ostatních vesmírných těles, je v případě Venuše k dalšímu průzkumu nepoužitelný. Dokonalejší dalekohledy pouze potvrdí přítomnost mocné žlutavé atmosféry (Lomonosovo pozorování průchodu Venuše kotoučem slunce r. 1761). Co je pod ní, nikdo netuší.
Přichází čas na nejrůznější spekulace, které nepostrádají odvahu a v některých případech zřejmě i smysl pro humor.
Svanté A. Arrhenius dospěl v r.1918 k názoru, že Venuše je jakýmsi prvohorním rájem, vlhké horké klima, bažiny na většině povrchu, pralesy přesliček a kapradin a díky výparu i mohutná vrstva mraků. Patrně aby povzbudil zájem veřejnosti, uvažuje o značných zásobách uhlí v podloží. Život na Venuši umisťuje do oblasti pólů.
Charles St. John a Seth B. Nicholson vycházejí z podoby Venušanské atmosféry s pouštěmi a žlutá neprůhledná vrstva je známka zuřících bouří ve vyschlém pekle.
Venuše jak ji lze vidět dalekohledem
Nedávná minulost:
Další pokrok je možný až s použitím nové metody: spektroskopie. S její pomocí studie r.1932 prokázala přítomnost velkého množství CO2 a astronomové tak mohli navrhnout dvě možná vysvětlení (1955).
První model předpokládal existenci oceánu po celém povrchu Venuše, který by byl tak nasycen CO2, že by připomínal sodu. Z oceánu by plyn unikal do atmosféry.
Druhá hypotéza se zřejmě zrodila v hlavě prostého texaského občana, který ví, co jeho země potřebuje (tak trochu jako George W. Bush). Podle ní na Venuši byla trocha vody a množství olejů, nejspíše petrolej. UV paprsky rozdělily vodu na vodík a kyslík, který reagoval s petrolejem za vzniku CO2. Voda se tak spotřebovala a vše co by zůstalo byl CO2. Mraky nad takovouto planetou jsou pravděpodobně složeny z kapiček oleje – naftařův ráj.
Spektroskopie pomohla také k odhadnutí doby rotace (Robert S. Richardson), třebaže Dopplerův posun byl minimální, alespoň naznačil extrémně krátkou dobu rotace kolem vlastní osy i její retrográdní směr – definitivně potvrzeno až radiolokačním měřením r.1962. Díky spektroskopii došlo i na průzkum teploty atmosféry a povrchu. Výsledky povrchové teploty se blížily hodnotě 500°C u svrchních vrstev atmosféry –20°C. Jinými slovy začal tanec. Jak tohle vysvětlit?
Současnost:
Technologický pokrok v 60. letech umožnil vysílání sond k Venuši. Vzhledem k blízkosti cíle a palčivosti otázek (bráno z vědeckého hlediska) vyžadujících odpovědi se očekával snadný a rychlý pokrok. Roli sehrál možná i jistý pocit hanby, neboť vzhledem k dosažitelnosti Venuše jsme toho o ní věděli vpodstatě nejméně. Venuše se stala doménou USSR (obdobně jako Měsíc pro USA) z 26 vyslaných sond jich bylo 19 ruských, 6 amerických a 1 ve spolupráci USA-Evropa (Galileo)
V r. 1961 USSR vyslala Veněru 1 – proletěla ve vzdálenosti 100 000 km od Venuše. Pak USA s křížkem po funuse poslali Mariner 2 (1962 – 35 000 km). Štafetu přebírá opět Sovětský svaz s Veněrou 2 (1965 – 24 000 km) následovaný vpravdě památnou událostí: Veněra 3 přistává 1. 3. 1966 úspěšně na povrchu.
Dalším sondám Veněra 4-6 se daří mapovat atmosféru Venuše do hloubky 20 km nad povrch. USA posílají mezitím Mariner 5 (1967 – 5900km). Význačnější úspěch přineslo až přistání a úspěšné fungování na povrchu u sond Veněra 7 (fungovala 23 minut) a 8 (celých 50 minut).
Rapidního pokroku dosáhly sondy Veněra 9 a 10 r. 1975. Z obou byly vysílány informace a panoramatické televizní snímky (fungovaly okolo 1 hodiny).
povrch Venuše zachycený sondou Veněra
Zatím nejzazší mety ohledně průzkumu dosáhly sondy Veněra 13 a 14 (1982). Je proveden celý komplex pozorování: vrty a odběry půdy pro chemickou analýzu, vodivost a prozatím jediné barevné snímky povrchu! Sondy Vega (USSR, 1984) poskytly informace o chemickém složení v místech přistání.
Jediné možnosti mapování povrchu (z důvodu husté atmosféry) spočívají v radarových a radiolokačních měřeních: sondy Veněra 9, 10, americké Pioneer Venus 1 a 2 (1978), Vega 1 a 2. Zatím nejdokonalejší mapování povrchu provedla sonda Magellan (USA 1989, zatím poslední sonda vyslaná k Venuši) s rozlišením 300 m.
Venuše viděná pomocí radiových vln – sonda Magellan
Závěry současného poznání:
Materiály a data ze sond spolu s pozorováním a mapováním ze Země poskytly dostatek faktů pro následující tvrzení…
Pohyb & rotace:
Rotace atmosféry je retrográdní a velmi rychlá – asi 4 dny (nazývá se proto superrotace). Rotace planety kolem vlastní osy je také retrográdní a činí 243,01 dne. Venušanský rok trvá oproti tomu pouze 224,7 dne. Tato pomalá rotace je dávána do souvislosti s teorií vnitřního zemského dynama generujícího magnetické pole (Venuše vlastní magnetické pole nemá – respektive je tak slabé, že nestojí za zmínku). Retrográdní (na rozdíl od ostatních planet a tedy jaksi špatná) rotace zatím nemá vysvětlení. Pouze se hádá, že důvodem by mohlo být ovlivnění při těsném průletu velmi hmotného tělesa. Jedna z hypotéz (T. van Flandern, R. Harrington) předpokládá, že Merkur dříve byl satelit Venuše a jeho odtržení na samostatný orbit mělo tento efekt. Co ale přimělo Merkur k odtržení? A jsme zase tam, kde jsme byli, jen se povedlo to udělat krapet obtížnější.
Atmosféra:
Je zjištěno, že atmosféra je obsahuje 97% CO2, 3% N2, zlomky procent připadají na inertní plyny Ar, O2, H2S, HCl, HF a vodní páry. Atmosféra vytváří masivní skleníkový efekt s teplotami 470°C povrchu (na straně přivrácené ke Slunci zřejmě ještě o nějakou stovku stupňů vyšší). Tlak na povrchu je 9 MPa – tedy tepelně tlakové podmínky odpovídají nižším stupňům metamorfóza hornin na Zemi. Teplota s výškou klesá na –93°C v 100 km, ale pak opět stoupá na 27°C ve 250 km. Oblaka, která zcela zakrývají povrch, jsou ve výšce 49 km a jsou asi 20 km mocné. Ve svrchní partii mraků se tvoří kapičky H2SO4 a níže i sloučeniny pevné a kapalné síry. Zvláště ničivé následky (pro sondy) má slučování HF a H2SO4 na HSO3F (leptá většinu známých kovů a nerostů). Ve výškách nad 40 km vanou velmi silné vichřice, směrem k povrchu jejich intenzita klesá.
Povrch & Geologie
Střední hustota Venuše je 5,245 g/cm3 (hmota celková je 0,81 Země). Povrch je povětšinou skalnatý a balvanitý, necelá čtvrtina je pokryta nezpevněným materiálem. Velmi malá část je složena z dielektrického materiálu (spíše vysoko položené oblasti vulkanicko-tektonického původu). Vyskytují se tři prokázané horninové typy: alkalické nefelinické syenity (Veněra 8, 13), vulkanické tufy tholeiitických bazaltů (Veněra 14) a lávy blízké tholeiitickým bazaltům s vápenato-alkalickým trendem (Veněra 9, 10). Byly zaznamenány všechny druhy tektonické aktivity (extenzní, kompresní, torzní i vulkanické). Jsou i důkazy o recentní vulkanické aktivitě, která se projevuje častými elektrickými výboji v atmosféře až 20/sec (ekvatoriální zóna Beta Regio). Ohledně geomorfologie můžeme říci, že se vyskytují téměř všechny vulkanicko-tektonické tvary reliéfu, které známe, ale i útvary nám ne zcela známé (koróny a ovoidy – složité multiringové struktury; a parketové terény – hustě se střídající údolí a hřbety k sobě šikmo až kolmo orientované).
povrchové členění Venuše – sonda Magellan
Blízká budoucnost:
Zatím žádná. Na Venuši se zapomnělo. Výmluvným faktem je poslední sonda Magellan 4. 5. 1989 – 10. 8. 1990. Čili za posledních 15 let žádný větší výzkum. A co na to vesmírné velmoci?
Mistr Walker alias Zhouba Iráku alias Pěst Svobody hodlá paběrkovat tak maximálně na Měsíci (ať je NASA ráda alespoň za to) a jediné co by mocného Četníka Veškerenstva přimělo změnit názor, je možnost existence venušanských petrolejových a ropných oceánů (bohužel pozorování toto nepotvrdila).
Evropa (taktak schopná financování vesmírných projektů jako kontinent) po svém fiasku na Marsu také nevypadá na favorita v průzkumu Venuše. Na větší experimenty ve vesmíru se nechystá možná proto, že ji čeká experiment fyzicky mnohem bližší: EU rozšíření.
Rusko (extra vyčleněné pro tuto příležitost z Evropy) přechází na kapitalistický model se vším všudy a vesmírný program je tak redukován na výtah pro majetné milionáře, spojený s krátkým momentem, o němž pak zákazníci mluví jako o pobytu ve vesmíru.
Další šance se naskýtá daleko na východě. Čína i Japonsko jsou dost silné (Japonsko technologicky i ekonomicky, Čína dohání odvahou a pevnou vírou) na vesmírný program. Zatím to ale vypadá, že pojmem taikonaut to končí.
Vzdálená budoucnost:
Zde si dovolíme lehce popustit uzdu fantazii, bude toho třeba. Jedna z možností je teraforming a použít jakési mikrokolonisty. Z nám známých druhů se slibně jeví modro-zelené řasy. Ale i jiné organismy jsou schopné trvale žít a prosperovat v extrémních podmínkách. Známe organismy v palivových nádržích tryskových letadel (žijící z kerosenu) nebo jiné v chladicím systému jaderných reaktorů, kterým patrně jde radioaktivta k duhu.
Kolonisty musíme umístit v mracích, kde by měli jistou šanci přežít, a nechat je extrahovat to málo vody, co je přítomno a přeměňovat N2 na organické komponenty. Jejich život by musel probíhat jen ve vzduchu (a jen tak mimochodem ještě odolávat UV záření). Postupně tak přibývá kyslík a voda v atmosféře, skleníkový efekt se snižuje a planeta se ochlazuje. Ještě najít nějaký způsob, jak roztočit Venuši a získat tak ochranné magnetické pole. Vzhledem k tomu, že zatím nedokážeme „ukočírovat“ ani sebe, ani naši planetu, je tato možnost hudbou skutečně vzdálené budoucnosti.
Planeta by se dala použít i k daleko prozaičtějšímu účelu. Kupříkladu k testování technologií v nejnáročnějších nám známých a dostupných podmínkách. Vesmír není příliš pohostinné místo a je lepší být připraven na vše. Dokážeme-li přežít Venuši, jen tak nás něco nerozhází.
použitá literatura:
Vesmír, Grygar Jiří, 1979, Mladá Fronta, 462 str.
Starověké báje a pověsti, Mertlík Rudolf, 1989, Svoboda, 509 str.
Světy v kolizi, Velikovsky Immanuel, 1993, Práce, 331 str.
Tycho Brahe, Jáchim František, 1998, Prometheus, 48 str.
Rozum do kapsy, kolektiv autorů, 1986, Albatros, 607 str.
Průvodce noční oblohou, Cornelius Geoffrey, 1999,Knižní klub a Balios, 175 str.
Přehled astronomie, Hlad Oldřich, Pavlousek Jaroslav, 1984, SNTL, 393 str.
Vesmírní sousedé naší planety, Kopal Zdeněk, 1984, Academia, 227 str.
Planets, editors of LIFE, 1966, Life Science Library, 200 str.
Planety očima geologů, Kac J.G., 1991, SNTL, 171 str.
Pozvánka do vesmíru, kolektiv, 1985, Albatros, 129 str.
Další zdroje:
Webster’s interactive encyclopedia CD
www.nasa.gov
Komentáře
Prodej (Jana - Mail - WWW) Vloženo 26.10.2007, 23:43:31
ahoj
Retrográdní (Morn - Mail - WWW) Vloženo 27.09.2006, 23:18:44
jelikož článek předpokládá jistou znalost názvosloví geologického, mohou být na první pohled ne příliš srozumitelné některé výrazy. Retrográdní kupříkladu znamené protisměrný či zpětněsměrný..bráno vůči směru rotace ostatních planet
něco jako planeta levák mezi praváky :-)
pokud vám nejsou jasné další pojmy, máte 2 možnosti..buď mi napíšete majl..nebo si vezmete slovník :-)
Přidání komentáře...